VW Transportér třetí generace - T3

I přesto, že je tento web primárně zaměřen na passaty B1 – B4, stvořil jsem krátké povídání o jiném „fauvéčku“ – VW Transporteru 3. generace. K tomu mne přivedly především tyto důvody:

1) Technická spřízněnost s vozy B2 – zejména motoricky
2) Nejeden návštěvník tohoto webu (nýbrž minimálně dva ), jezdí kromě pašíka také právě tímto vozem
3) Před časem jsem mezi svými věcmi objevil v podstatě dobovou literaturu z roku 1991 – knižnice Světa motorů, která byla vydána u příležitosti vstupu společnosti VW do tuzemské Škody Mladá Boleslav a která mi připadala natolik zajímavá, že by bylo škoda se semtam o něco nepodělit s ostatními. Tento materiál mapuje historii automobilky a jejich modelů od 1930 do 1991.

Výsledný článek je kombinací několika různých zdrojů a semtam nějaké té vlastní myšlenky.

Volkswagen Transporter třetí generace byl oficiálně představen v květnu 1979, sériová výroba začala v Hannoveru v srpnu téhož roku. Do vínku dostal modernizovaný podvozek předchozí generace a prostornější karoserii hranatějších tvarů, zachoval si však – alespoň po nějaký čas – koncepci svých předchůdců, se vzduchem chlazeným čtyřválcem v zádi. S rozvorem prodlouženým o 60 mm na 2460 mm měl celkovou délku 4570 mm, pohotovostní hmotnost modelů s karoseriemi kombi a minibus se pohybovala v rozpětí 1440 až 1520 kg. Zákazník si mohl vybrat buď levnější čtyřválec 1584 cm3 o výkonu 50 koní (37 kW), nebo dražší motor 1970 cm3 nabízející výkon 70 koní (51 kW). Kombi Transporter třetí generace se slabším z obou vzduchem chlazených motorů jezdilo nejvíce 110 km/h, s výkonnějším čtyřválcem dosahovalo největší rychlosti 127 km/h.

V září 1980 nastal čas dvojnásobné inovace: VW Transporter Diesel se představil se vznětovým motorem (až do té doby měly automobily této řady jen zážehové motory) a navíc chlazeným kapalinou. Byl to vznětový čtyřválec 1588 cm3 o výkonu 50 koní (37 kW) odvozený z motoru, který se osvědčil ve vozech Passat a Golf, zajímavostí je uložení chladiče v přídi – to by ovšem našince zvyklého v té době na mladoboleslavské stopětky a stodvacítky nepřekvapilo (ovšem v době největší slávy T3 se jich moc v Čechách potkat nedalo - nepředpokládám, že by jej někdo koupil přes Tuzex, pokud jej vůbec nabízel)

Až do podzimu 1982 existoval T3 souběžně v provedení se vzduchem chlazenými zážehovými motory a kapalinou chlazeným dieselem. Od září 1982 se začaly montovat nové kapalinou chlazené zážehové čtyřválce s protilehlými válci a Transporter se definičně rozloučil se vzduchem chlazenými motory. Nový čtyřválec měl objem 1913 cm3 a existoval ve dvou provedeních – slabší 60 koní (44 kW) a silnější 78 koní (57 kW), takže kombi a minibusy poháněné první verzí kapalinou chlazeného motoru jezdily nejvíce 118 km/h a tytéž vozy vybavené výkonnějším čtyřválcem 1913 cm3 dosahovaly největší rychlosti až 130 km/h.

Novinkou roku 1983 bylo luxusní provedení minibusu Transporter s označením Carat a motorem 1913 cm3 opatřeným vstřikováním paliva, díky němuž vzrostl výkon na rovných 90 koní (66 kW). Počínaje modelem Carat se v nabídce příplatkových prvků výbavy objevil posilovač řízení a také nová maska se čtyřmi světlomety. Během roku 1984 byla modernizována vnitřní výbava automobilů T3 a u celé řady byla zavedena nová účinnější ochrana proti korozi.

Sezóna 1985 přinesla hned několik novinek: byl představen Transporter Syncro se stálým pohonem čtyř kol, objevily se modely poháněné přeplňovanou verzí vznětového motoru 1588 cm3 o výkonu 70 koní (51 kW), ale také vozy vybavené novým zážehovým čtyřválcem 2109 cm3 o výkonu 95 koní (70 kW), které jezdily až 140 km/h. O rok později už se tento motor alternativně montoval do vozů T3 i se vstřikováním paliva, takže jeho výkon vzrostl na 112 koní (82 kW) a jím poháněný minibus dokázal ve své době leckoho překvapit – jeho maximální rychlost vzrostla ke hranici 150 km/h!

Se stoupajícími výkony motorů bylo nutné zajistit i bezpečnost, a tak se od roku 1987 na seznamu příplatkových prvků výbavy objevilo ABS. Ve stejné době začali v Hannoveru připravovat řadu atraktivních verzí T3, ať už v obytném nebo terénním provedení. V říjnu 1988 byl na výstavě v Essenu představen obytný vůz California – první obytný automobil na bázi Transporteru, který byl cele vyráběn v režii mateřské automobilky (desítky obytných verzí Transporteru ovšem už od 50 let vznikaly u různých specializovaných výrobců v Německu i dalších zemích). Pro milovníky jízdy po cestách a necestách byl určen VW Transporter s pohonem čtyř kol.

V roce 1989 se Transporter přizpůsobil novým předpisům o přípustné hlučnosti – z nabídky v této souvislosti zmizel motor o výkonu 112 koní. Ale i výkon 95 koní (70 kW) Transporteru bohatě postačoval. V březnu 1990 oslavili ve Wolfsburgu čtyřicáté výročí výroby Transportérů, zároveň se však chystal v Hannoveru náběh čtvrté generace této řady vozů – tentokrát už s motorem vepředu a předním pohonem.

(Poděkování patří zejména Světu motorů za skvělý materiál Volkswagen včera a dnes od J. Tučka)